POČÁTKY DOLOVÁNÍ
Němečtí kronikáři kladou počátky hornictví v Krušnohoří do doby před 12. století a prvními zdejšími rýžovníky byly údajně Slované. První historické záznamy, zmiňující naleziště cínu v oblasti Cinvaldu, pocházejí z roku 1378. Písemný popis počátku hornické činnosti se nedochoval, lze se ale domnívat, že havíři nepříliš systematicky hledali naleziště cínu a stříbra. V prvopočátcích snad pouze rýžovalo, protože na náhorní ploše byly přirozenou erozí obnaženy povrchové části ložisek, z nichž byly lehčí materiály odplaveny nebo přirozeně rozloženy a těžší cínové částice zůstaly na povrchu.
ROZMACH TĚŽBY
Po roce 1440 dochází k rozmachu těžby. Záznamy z roku 1444 dokládají, že Cinvald v té době již významně konkuroval Krupce, která podlehla husitům a musela být znovu vybudována. V tomto období se již pravděpodobně kutalo v nehlubokých šachtách. V druhé polovině 15. století došlo k oživení těžby a prospektoři postupovali dále na sever do oblasti dnešního německého Altenbergu, kde v roce 1458 nalezli další ložiska cínových rud. Podle dochovaných horních řádů z Krupky (zlomek z roku 1466, horní řád z roku 1487) je zřejmé, že již v této době bylo nutné při dobývání řešit majetkoprávní poměry. Horní právo se řídilo zákoníkem Ius regale montanorum (Královské horní právo), vydané králem Václavem II. v roce 1300.
V 16. století dochází k dalšímu rozšíření těžby a Cinvald začíná být důležitým nalezištěm rud. V té době se těžila žilná část ložiska – ploché rudné žíly (plece). Cín byl zpracováván v místních hutích. Objevují se i zprávy o výskytu rud s obsahem stříbra a mědi. Výskyt stříbra byl zaznamenán v roce 1547. V té době byly doly v majetku míšeňského knížectví. V roce 1550 byla proražena stříbrná štola Nevěřící Tomáš (Ungläubiger Thomas) a Cinvald zažil velký rozmach.
V roce 1564 povolil císař Maxmilián II. Habsburský výstavbu třinácti domů pro havíře a stanovil zvláštní odměnu za objevení nových nalezišť. V té době byla důlní díla na Cinvaldu rozdělena mezi tři majitele. Česká strana patřila Lobkovicům a hornímu městu Krupka, saská strana pak pánům z Bynova (Bünau). V roce 1584 se Krupka vykoupila z poddanství a stala se královským horním městem. Kvůli získání hotovosti na vyplacení prodali krupští měšťané téhož roku své pozemky na Cinvaldu, ve Fojtovicích, v Běhánkách a Sobědruhách Adamu Hrzánovi z Harasova. V roce 1620 byl krupský díl opět prodán zpět Krupce.
Tzv. Hořejší bynovská štola (podle pánů z Bynova), která se začala razit před rokem 1464 a sloužila k odvodnění dolů, byla v 16. století již nedostatečná. V roce 1585 tak začala v hloubce zhruba 76 metrů ražba Dolní bynovské štoly, která měla po dokončení v roce 1596 délku cca 663 metrů. Ruda byla odvážena do hutě v Mikulově. Zanedlouho se těžba tak zintenzivnila, že majitelé panství Lobkovicové nechali postavit huť, která s přestávkami pracovala až do 19. století.
Vývoj i intenzita těžby souvisela s přístupem majitelů dolů, ale velký vliv měly i válečné konflikty, které v oblasti právě probíhaly. V době třicetileté války (1618-1648) byla těžba přerušena. Po skončení války došlo k jejímu vzestupu, ale i nadále docházelo k výkyvům v intenzitě těžby vlivem jiných okolností.
Do roku 1664 je datován urbář lobkovického panství, který se zmiňuje o Horním a Dolním Cinvaldu a také o tom, že veškerá ruda zde vytěžená musí být zhutňována v panské huti. Za hospodaření se struskami odpovídal rychtář (v té době Johann Zechel ze Krupky) a horní přísežní. Vrchnost spravovala huť a dříví bylo havířům dodáváno výhradně z vrchnostenských lesů. Po vymření bílinské větve Lobkoviců v roce 1720 připadl Cinvald větvi roudnické (Filip Hyacinth Lobkovic). Z této doby se zachoval horní řád pro Cinvald. Smlouvou ze dne 26. února 1731 přechází krupská část Cinvaldu ze zadlužené Krupky na pobělohorskou šlechtu Clary-Aldringen. Rozdělení české části Cinvaldu mezi Lobkovice a Clary-Aldringeny zůstává prakticky až do poloviny 19. století.
Počátkem 18. století založili Lobkovicové Průmyslový úřad se sídlem v Bílině, který řídil průmyslové podniky a doly na panstvích Libčeves, Bílina, Nové Sedlo a Jezeří. Úřad vykonával delegovanou státní moc v podobě substituce horního soudu a podléhal Hornímu soudu v Jáchymově. Z této doby je zachováno mnoho materiálů, dokumentující těžbu na Cinvaldu a v Jezerním dole. Z Průmyslového úřadu byl později vydělen zvláštní Horní úřad a jeho ředitelem se stal známý přírodovědec František Ambrož Reuss.
Od roku 1728 lze také vystopovat zcela oddělený vývoj těžby na české a saské straně. Náboženské tlaky v zemi zapříčinily migraci zhruba osmi set cinvaldských obyvatel protestantského vyznání, kteří odešli z české strany v roce 1728 a podíleli se významně na rozvoji těžby na straně saské. V Sasku byl v té době zaveden tzv. Direktionssystem, kdy řídil těžbu stát.
Koncem 18. století byl několikrát důl na Cinvaldu dán do nájmu (nájemci Leonard Schwab a Carl Ballabene). V té době začali rozšiřovali Lobkovicové a Clary-Aldringenové těžbui do nových lokalit na Předním Cinvaldu a do oblasti Jezerního dolu. Z roku 1799 se dochovala mapa oblasti Jezerního dolu v jižní části Cinvaldu, která označuje štoly, jejich jména, délky a hloubky. Těžba v této lokalitě započala kolem roku 1770 a poslední zprávy o těžbě jsou z roku 1923.
Co se týče postupu těžby, v dávné minulosti byla těžena především ložiska žilného charakteru a většinou do 19. století byly raženy štolové horizonty. Později byly vyhloubeny jámy Cínovec, Veveří, Hlušinová a Petri.
ÚTLUM TĚŽBY
V roce 1838 byla na pozemcích Clary-Aldringenů vyhloubena nová šachta, a to starými metodami (18 m se kopalo a dalších 30 m vrtalo a pálilo). Jáma údajně ležela u dnes již neexistujícího domu č.p. 35 pod Dlouhým rybníkem. Celkově ale byla první polovina 19. století ve znamení spíše mírné těžební činnosti. Pro intenzifikaci těžby byly nutné velké investice a v té době již cín nepředstavoval atraktivní komoditu. Navíc Lobkovicové těžili suroviny i na jiných místech a s mnohem vyšší ziskovostí. Na české straně bylo v třicátých letech 19. století zaznamenáno 16 dolů (Petr a Anna, Matouš, Černá stěna, Kříž, Jakub). V každém z nich pracovalo okolo dvaceti mužů. Za těžbu nerostných surovin i další požitky (používání obytného domu, provoz soukromé hutě) se platily daně a dřevěné uhlí se kupovalo za zvláštní poplatek od panství.
Druhá polovina 19. století pak byla ve znamení střídání majitelů dolů. V roce 1852 byly spojeny nejdůležitější jámy na saské straně. V roce 1856 koupil pozemky Clary-Aldringenů v Krupce pan Langert (či Lambert nebo Lambrecht) Winkens z Halle a stal se vlastníkem i důlních děl a měr na Cinvaldu. Po smrti Winkense v roce 1860 se stal vlastníkem všech českých a saských cínových dolů bankéř Josef Jacob. Koupil nejen doly, ale i hutě a stoupy. Bankovní dům ale velice záhy (v roce 1865) zkrachoval a ložisko na Cinvaldu se snažili získat Lobkovicové, a to nikoliv napřímo, ale prostřednictvím bílinského purkmistra Josefa Reichela, který koupil doly na české straně v roce 1869 a obratem je prodal knížeti Lobkovicovi. Kníže se tak stal majitelem všech důlních děl na českém Cinvaldu kromě oblasti Jezerního dolu, který přešel v roce 1864 do vlastnictví společnosti inženýra Filipa Schüllera a inženýra Paula Lewalda spolu s krupskými důlními díly. Cinvaldská stoupa byla v té době již natolik zničena, že společnost vystavěla v Krupce novou. Těžba probíhala jen v Krupce, v Jezerním dole se netěžilo.
Vzhledem k zanedbanému stavu dolů na Cinvaldu však byly nutné velké investice, takže horníkům byly vypláceny nižší mzdy a uhelné šachty v Podkrušnohoří brzy začaly představovat lepší zdroj obživy. Krach na vídeňské burze v roce 1873 znamenal konec pro mnoho podniků, dolů i továren a podobný osud postihl i společnost Schüllera a Lewalda. Lobkovicové, kteří těžili na více místech Čech, se začali orientovat především na těžbu uhlí a na Cinvaldu prováděli jen udržovací práce.
OD CÍNU K WOLFRAMU
Vliv na útlum těžby měla také nižší poptávka. Cínovým dolům se objevila nová konkurence v podobě levného cínu z Austrálie a Malajsie. Naproti tomu wolfram začíná mít význam pro hutnictví a v roce 1870 byl již wolfram zmiňován jako hlavní těžební složka na Cinvaldu. Od roku 1879, kdy byl objeven význam wolframu pro zušlechťování oceli, zvýšila se jeho poptávka a v dolech Lobkoviců se těžily hlavně cínowolframové rudy. V 90. letech 19. století se výnos pohyboval mezi 30-40 t WO3 ročně. Dle údajů horního ředitelství se v letech 1891-1908 (s přestávkou v roce 1895, 1904 a 1905) vytěžilo 2 439 t suroviny s obsahem 1,49 % cínu a wolframu. Wolframit se získával i z hald a zbylý písek (křemen) byl zpracován ve sklárnách a porcelánkách, případně byl prodán jako materiál na parkové cesty. Cín se stal pouze vedlejším produktem.
TĚŽBA VE 20. STOLETÍ
V roce 1911 zkrachovala saská důlní společnost Vereinigte Zwitterfeld Gesellschaft, které Lobkovicové platili za odvodňování české části dolu Dolní bynovskou štolou. Po krachu přestali Lobkovicové poplatky zcela platit a saská strana reagovala zazděním všech českých odtoků. Postupně se zaplavovaly části důlních děl a nezbývalo než pro těžbu využívat jen nejvýše položené dobývky a haldy, čímž se snížilo množství vytěžené suroviny. Třetí a nejhlubší saská odvodňovací štola Boží pomoc (Tiefer Hilfe Gottes Stollen) ležela mimo českou část Cinvaldu.
První světová války, podobně jako později druhá světová válka, byla ve znamení zvýšené potřeby surovin pro válečné účely, a tedy i ve znamení intenzivní těžby. Na začátku první světové války byly doly převzaty vojenskou správou. Hlavní těžební jáma byla rozšířena do konečného profilu a bylo modernizováno těžební zařízení (mechanické těžební zařízení, zařízení pro přepravu horníků, vzduchové vrtačky poháněné dvěma kompresory, dva přebírací pásy v úpravně). V dole pracovalo mnoho válečných zajatců (Rusové, Francouzi, Italové). K trhacím pracem se používal Dynamon nebo tekutý kyslík, který však nebyl u horníků oblíben kvůli své nebezpečnosti. Ruda byla dopravována na dubské nádraží. Později byly postaveny tři na sebe navazující lanovky, z kterých ruda putovala dál železnicí na zpracování (především do Příbrami).
V době po odchodu vojska do konce roku 1918, kdy se československá vláda ujala spravování dolu, byl důl mimo provoz, lanovky byly zrušeny a část zařízení demontována. Majetek dolů se vrátil zpět knížeti Lobkovicovi, který ovšem těžbu utlumil z důvodu klesající ceny wolframu a těžil jen v jámě Petri (až do roku 1931). Po těžených surovinách však nebyla v té době velká poptávka a mezi lety 1931 a 1939 se opět na Cinvaldu netěžilo.
Po roce 1939 byl lobkovický majetek zahrnut pod nacistickou správu a bohatší česká část měla sloužit říši. Říšské ministerstvo hospodářství nejprve v roce 1939 chtělo rozšířit činnost důlní společnosti Zinnwalder Bergbau na českou stranu Cinvaldu a do Krupky a společnost jednala s Lobkovici o pronájmu. Následně však nacisté uvalili v roce 1940 na lobkovické doly komisařskou správu a česká důlní díla byla propojena překopy na úrovni 2. a 3. patra se saskými. Důl byl modernizován (stroje od firmy Krupp), prohlouben a byla postavena nová úpravna rud (firmou Pittel a Brausewetter). Těžba se zaměřila i na lithné slídy. Koncentráty byly odváženy do Goslaru (firma Bochors), dále se louhovaly (firma Starck-Ocker) a kaly se zpracovávaly ve Freibergu.
V době druhé světové války pracovalo v dole zhruba 600 lidí, z nichž velkou část tvořili váleční zajatci (Rusové, Francouzi a po roce 1943 i Italové). V letech 1940-41 zde byli zaměstnání i svobodní belgičtí dělníci. Na saské straně v době války probíhaly pouze udržovací práce na odvodňovacích štolách.
V roce 1944 došlo ke sjednocení dolů na české a saské straně pod akciovou společnost Sachsenerz AG se sídlem ve Freibergu. V roce 1945 nechala tato společnost odvézt veškerý mapový a archivní materiál, a to včetně historických map, které lobkovičtí úředníci předali nacistické správě. V průběhu války probíhaly průzkumné práce v dalších oblastech (U mrtvého dítěte, Loupežník) a započal i projekt podzemní úpravny u závodu Cínovec 2. O výsledcích průzkumů a možnostech těžby nás informují zprávy z roku 1945 dr. G. Fischera a dipl. ing. Reeha a dr. ing. Oelsnera.
Po druhé světové válce a odsunu německého obyvatelstva připadla správa dolu pod národní podnik Rudné doly Příbram, Závod Teplice. Později na omezenou dobu (1947-1959) spadal důl pod národní podnik Západočeské doly, resp. národní podnik Teplické Rudné doly, aby se zpět vrátil pod n.p. Rudné doly Příbram. V povalečné době byla potřeba cínu a wolframu především pro strojírenství a bylo vyhloubeno i 4.patro a úpadní část 5. a 6. patra. Oproti minulosti představovali většinu horníků Češi, pouze část tvořili neodsunutí Němci.
Od začátku padesátých let probíhal průzkum dalších možných ložisek národním podnikem Geoindustria. V první fázi v letech 1953-1955 byly provedeny vrty kolem původního ložiska a byla nalezena mocná zrudněná hmota. V druhé fázi v letech 1959-1962 byly vrty provedeny prakticky na celém žulovém tělese. Průzkum měl ověřit zásoby hlavně lithia, ale ukázal také významné zásoby cínu a wolframu, a tak ložisko nabylo evropského významu. V roce 1961 započalo hloubení průzkumné jámy a výsledky potvrdil i následný horizontální báňský průzkum. V úpravně se opět začal zpracovávat cinvaldit.
V minulosti bylo těženo převážně žilné ložisko pomocí štol. Pro ložisko Cínovec (starý závod) bylo typické směrné a dovrchní zátinkování se základkou a bez základky. V závěrečné fázi pak byly těženy zbytkové pilíře. Stará žilná ložiska byla dotěžena v 70.letech 20.století. V té době byly zahájeny práce na výstavbu nového báňsko-úpravnického závodu. Postupně byly zpracovány varianty otvírky svislými jámami z náhorní plošiny a štolovou otvírkou z úpatí Krušných hor a výsledkem byla studie souboru staveb pro závod Cínovec-jih, zpracovaná národním podnikem Interprojekt.
V roce 1979 byla žilná část ložiska uzavřena, ukončena těžba v žilném zrudnění dolu Cínovec I a začalo se těžit na nové lokalitě, pojmenované Cínovec jih (Cínovec II). Stará báňská díla byla používána pro sběr důlních vod, které se dále technologicky využívaly. Zbytková část žilného ložiska, přiléhající k ložisku Cínovec-jih, byla dobývána spolu s bloky prvního patra nového ložiska od roku 1980.
Ložisko Cínovec-jih je vázáno na tzv. masiv cínovecké žuly a uvnitř žulového tělesa je vedle žilného tělesa i velké ložisko cínowolframových rud v greisenech a greisenisovaných a jinak metamorfovaných žulách. Na lokalitě Cínovec II se těžil greisen s cínowolframovým zrudněním, a to komorováním a šikmým stěnováním. Těžba na ložisku Cínovec-jih byla ukončena v roce 1990 a v roce 1992 byl zrušen dobývací prostor Cínovec.
Po ukončení těžby důl a přilehlé důlní stavby dlouhou dobu chátraly, až byl celý areál v roce 2011 městem Dubí za podpory ministerstva životního prostředí srovnán se zemí. Projekt probíhal od 12.7.do 31.10. a v rámci něho došlo k zasypání železobetonové štoly a k demolici budov. Rozpočet projektu byl zhruba 37 miliónů korun, z nichž zhruba 31 miliónů přišlo z fondů EU, necelé 2 milióny ze státních fondů a necelé 4 milióny zaplatilo město Dubí. Na místě těžebního areálu je umístěn kámen s pamětní deskou. Od roku 2021, kdy město areál prodala, je ve vlastnictví soukromé společnosti.
Na saské straně je v tzv. Dolní bynovské štole (Trefen Bünau Stollen) umístěn prohlídkový důl. V dobývce Schwarzewänder Weitung se nalézá státní hranice.
Těžba na Cínovci měla dlouhou tradici a v různých dobách byl kladen důraz na jiné těžební složky (cín, stříbro, wolfram). V současné době jsou v dole Cínovec I zatopena všechna spodní patra až do výše třetího patra a důlní voda odtud odtéká na území Německa. Důl Cínovec II je zatopen do úrovně nejvyššího patra. Vzhledem k rozsahu historických důlních děl (štoly, komíny, dobývky) se pod velkou částí Cínovce nalézají poddolované oblasti a související poklesové kotliny a propady.
Pro ložisko Cínovec – jih je stanoveno chráněné ložiskové území Cínovec, kde je evidováno 53 371 kt nebilančních zásob cínových, lithiových a wolframových rud. V současnosti se na Cínovci netěží, ale stále je do budoucna o těžbě uvažováno. Tentokrát se pozornost zaměřuje na těžbu lithia jako složky baterií například elektromobilů, spotřebičů a zařízení pro uchovávání energií. Od roku 2000 roste poptávka po lithiu, a tedy i tlak na hledání nových nalezišť. Na Cínovci jsou zatím zamýšleny dva záměry – povrchová těžba a hlubinná těžba.
POVRCHOVÁ TĚŽBA
Povrchová těžba by měla probíhat jako odtěžení deponie hlušiny (výsypky, haldy), která byla v minulosti vytvořena v zastavěné části obce nedaleko bývalého dolu na Cínovci. Dnes je halda v terénu patrná pouze jako nevysoký zalesněný kopec z bílého písku. Pro těžbu na deponii získala potřebná povolení v roce 2017 společnost Cínovecká Deponie, a.s., která spadá pod investiční skupinu RSJ Karla Janečka. V rámci projektu se plánuje stavba separační linky a přidružených důlních staveb, postupné odtěžení haldy, odvoz suroviny i zbytkového písku a následná rekultivaci celého prostoru. Těžba by měla trvat zhruba 5-6 let. Pozemky, kde se nachází těžební deponie, byly prodány státním podnikem DIAMO v roce 2008 a prodej později provázeli kontroverze. Dle mediálních výstupů firma stále vyčkává na vytvoření zpracovatelského řetězce v souvislosti s hlubinnou těžbou.
HLUBINNÁ TĚŽBA
Druhou zamýšlenou těžbou je těžba hlubinná. Jde o nákladnější a dlouhodobější projekt než povrchové vytěžení deponie. V roce 2014 získala povolení k průzkumným pracem na Cínovci firma Geomet s.r.o. (dceřinná společnost australské firmy European Metals Holding) a začala etapový vrtný průzkum ložiska. První etapa vrtných prací zahrnovala vrty do hloubky 350 metrů, další etapa zahrnovala vrty do hloubky 500 m na lokalitě Cínovec-jih. Průzkumy uvádí, že v oblasti Cínovce se nachází významná část světových zásob. Další ložisko podobného rozsahu v Evropě se nalézá na západě Srbska (nadnárodní společnost Rio Tinto).
Do projektu hlubinné těžby vstoupila společnost ČEZ přes svou dceřinou společnost Severočeské doly a.s. jako majoritní vlastník firmy GEOMET s.r.o. (51 %). V hlubinné těžbě byl v roce 2021 započat proces EIA – po oznámení mají nyní být těžaři zpracovány další posudky, doplněny odborné studie a dopracován záměr a jeho dopady včetně navazujícící dopravy a zpracovatelského závodu.
TĚŽBA NA NĚMECKÉ STRANĚ
Na německé straně probíhají průzkumné práce v rámci projektu Zinnwald Lithium, který řidí společnost Deutsche Lithium GmBH se sídlem ve Freibergu. V této společnosti má poloviční podíl německý výrobce solárních baterií Solar World GmBH a kanadská těžařská společnost Bacanora Minerals Ltdé